Desatero komunikace s lidmi s tělesným znevýhodněním

1. Nikdy nerozhoduj za postiženého když se jedná o něco z jeho osobní oblasti.

2. Když potkáte na procházce s vozíčkářem známého, který se s Vámi dá do řečí, je třeba si k vozíčkáři stoupnout tak, aby se bez vyvracení krku mohl podílet na rozhovoru.

3. Když navštívíte prostory knihovny, chovejte se ohleduplně. Pro postiženého je obzvlášť nepříjemné když vjede chodci na nohy aniž by měl možnost tomu zabránit.

4. Při nákupech musí postižený sám vyslovit svá přání. Na tom musí trvat doprovod, protože prodavači se téměř vždy obracejí na něj.

5. Při nákupech nemůže doprovod zároveň brát nákupní vozík. Měl by promluvit s postiženým, zda mu může dát na klín malou plochou krabici, do které by se ukládalo zboží. Není příjemné mít na nohách hluboce zmražené zboží nebo kutálející se konzervy.

6. Při všech situacích je třeba myslet na to, že vozíčkář má jiný zorný úhel než doprovod. Když jej chcete na něco upozornit, skloňte se, abyste zjistili, zda je to vidět i z pohledu postiženého.

7. Hovor s doprovodem je pro postiženého vždy velmi únavný, když musí otáčet hlavu nahoru a dozadu. Při troše cviku lze také kráčet vedle vozíku a tlačit za opěrku ruky. Na rovině to není těžké.

8. Při přecházení ulic s velkým provozem je třeba se vžít do pocitu postiženého „být vydán na pospas“. To přesvědčí doprovod o potřebné opatrnosti.

9. Také ve svahu je vydán postižený na pospas. Velká rychlost a utíkající doprovod visící na vozíku jsou noční můrou pro každého postiženého.

10. Když na procházce zůstane u vozíku stát dítě, dejte postiženému možnost s ním promluvit, aby ztratilo rozpaky před „jiným“. Bohužel se často stává, že rodiče či doprovod brání dítěti ukojit přirozenou zvědavost.